Nenávidim Santu Klause, miluju Ježíška

Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom ňákej blbej fór. Že přece neni možný, aby na mě naši navlíkli tu ukrutnou kombinézu strejdy Santa Klause. Takovej kýč!!! Ale oni to mysleli naprosto vážně! A tak mě vymódili do toho strašnýho červeno-bílo-černýho mundůru a jezdili mě ukazovat příbuzenstvu, který se tomu samozřejmě strašně smálo a řikalo, jak jsem roztomilej. Prdlajz roztomilej, vypadal jsem jako blbec. Jenom si to představte, že by i vás někdo oblíknul do něčeho takovýho a vozil po návštěvách. Nenávidim Santu Klause. Byl to kdysi jenom reklamní výmysl Coca-Coly a já se toho teď proti svý vůli musim účastnit. Naštěstí z tý kombinézy příští rok vyrostu a jen doufam, že naši nemají rádi opakovaný vtipy...

To strejda Ježíšek, to je jinej kabrňák. Nikdo neví, jak vypadá, a tak neexistujou žádný atrapy, do kterých by někdo oblíkal malý bezbranný mimina. A pak je taky bohatší než Santa. Ten musí jezdit na saních a nechat se táhnout sobama, kdežto strejda Ježíšek má strašně rychlej kamión a objel všechny moje babičky a dědečky a všude mi nechal dárečky.

U prababi v Rakoluskách jsem viděl další svoje bratrance - Ondráška, Filípka a Marečka. To byla teda sestava. Hned jsme se museli všichni společně vyfotit a jako bonus jsme na fotku přidali i dalšího našeho (ještě nenarozenýho) příbuznýho. Je úplně vlevo uvnitř Vendulky - takže na něm sedim já - a zatim nikdo neví, jestli bude mít pinďoura nebo to bude holka.

V Rokycanech bylo taky pěkně živo, tam jsem se zase viděl s Eliškou a Adámkem. Ani moc nepřibrali od poslední návštěvy. (Tuhle větu mi sem dopsal taťka, že prej se jim ještě musí trochu posmívat, dokud je ve váze nedoženu, což prej může s mym tempem bejt docela brzo). Strejda Ježíšek mi toho přinesl fakt hodně. Když to všechno zrekapituluju, tak jsem dostal spoustu hraček, který dělají pořádnej kravál. Pak jsem dostal taky plno chrastítek, který dělají pořádnej kravál. No a k tomu ňáký oblečky a ponožky. Prostě a jednoduše: zatim tomu úplně přesně nerozumim, ale vim, že svátek jménem Vánoce se mi bude každej rok dost líbit.

Moje první Vánoce

Něco se kolem mě v posledních dnech děje, ale nejsem schopnej úplně přesně rozlišit, co to je. Každopádně se dějou divný věci: taťka luxuje, mamka přinesla domů z lesa strom a pověsila na něj světýlka. Fakt tomu nerozumim. Nejdřív jsem si myslel, že to má jako ňákou souvislost s našim příjmením, ale není to jedlička, je to smrček. Tak nevim.

V každym případě jsme čekali návštěvu. Taťka s mamkou pořád řikali, že k nám příde strejda Ježíšek. Toho ještě neznam, nikdy jsem ho neviděl. Ale asi bude dost divnej, protože má prej takovej zvláštní zvyk: nechodí dveřma, ale oknem. A my bydlíme ve třetim patře, tak jsem zvědavej, jak to zvládne. Strejda Ježíšek bude asi příbuznej, minimálně je to můj jmenovec. Mamka mi totiž vždycky při přebalování říká: "Ježišku, ty ši še nám žaše pokadil." Nebo v noci řiká: "Ježišku, ty už ši žaše vžhůlu?"

Strejdu Ježíška jsem nakonec zaspal a když jsem se vzbudil, byl už pryč. Škoda, že jsem ho neviděl. Určitě to musel bejt pořádnej svalovec. Tahat oknem do třetího patra takovejch krabic, to chce pár hodin v posilovně. A taky asi bude dost bohatej! Jasně, každá návštěva mi přinesla ňákej dárek, ale nikdo jich nepřines tolik jako on. Ty jo, kde asi dělá? A nebo má za kamaráda strejdu Frantu Procházku, jak utek s těma prachama...

Abych to teda ňák zrekapituloval: dostal jsem dva spací pytle, dvě chrastítka, komodu na oblečení, stínítka s medvídkem Pů do auta, aby mi nesvítilo slunce do očí a knížky. Takže spokojenost. Strejda Ježíšek prej příde zase za rok, už teď se na něj těšim. A doufam, že mě potom zase naši nebudou fotit pod tim jehličnanem. Tolik blejskanců do očí jsem totiž už dlouho nedostal.

Další příbytek na váze. Mám skoro 4 kila

Když mě dneska položili v ordinaci u mojí doktorky na váhu, tipoval taťka, že budu mít tak 3,75 kilo. No, to si mě teda moc neváží... K jeho úžasu už mám 3,95 a kdybych se bejval chvíli před tim nepokadil v čekárně, tak jsem tu čtyřkilovou hranici úplně v pohodě zdolal. Když si vezmu, že před měsícem jsem měl dvě a půl kila, tak přibejvam fakt dobrym tempem. Jde jenom o to, abych poznal, kdy jsem eště pěkně krmený miminko a kdy to už přeroste do nenažranýho tlustoprda.

Schválně si spočítam svůj index tělsené hmotnosti a podle toho se to prej ňák pozná. Pojďme na to. BMI se počítá tak, že se váha v kilech vydělí výškou v metrech na druhou. A podle toho, jaká cifra vyjde, se pozná, jestli je člověk tlustej nebo kost a kůže. Je to takhle:

18,5 - 24,9 normální rozmezí
25 - 29,9 nadváha
30 - 34,9 obezita I. stupně
35 - 39,9 obezita II. stupně
40 a více obezita III. stupně

Kalkulačku do ruky a jsem zvědavej, co mi vyjde. Vážim teda čtyři kila... Měřim zhruba 52 cenťáků. Ehmmm... Takže to máme 4 děleno 0,52 na druhou. Vyšlo mi 14,8 - jestli teda dobře počítám. Kurnik šopa, vždyť já jsem se ani nevešel do tabulky. Je to možný? Jsem někde pod normálním rozmezím. Co z toho plyne? Milej taťko, jsem pořád tabulkově podvyživenej, tak se nediv, že každý dvě hodiny baštim. Jdu se najíst.

Jo, a mimochodem jsem spočítal BMI i taťkovi. Váží 82 kilo a měří 181cm. Takže mu to vyšlo 25. S těma jeho řečma o tom, že já trpim nadváhou, už u mě prostě neuspěje.

Jsem boháč, mám zlato v oku

Staphylococcus aureus. Tak něco s takhle vznešeným názvem mam prej v oku, jak ukázaly výtěry na očním vyšetření. Přeloženo do češtiny - zlatý stafilokok. A přeloženo do tý ještě jednodušší češtiny - je to prostě nějaká breberka, kterou má prej v těle úplně každej a ona jenom čeká, až bude oslabenej organismus a pak si na něco zasedne. No, a tahle potvora, co potvora, je to prostě svině zbabělá, si vyčíhla zrovna mě, protože věděla, že se svým malym tělíčkem s ní ještě nemůžu moc bojovat. Já bych o ní teda ani nevěděl. Vidět neni, nijak mi tam nepřekáží, ale prostě tam je. Pan doktor mi na ní předepsal nějaký kapky, a tak jí asi vyplavim. Zlatej nezlatej, stafilokok se musí pakovat.

Jinak víkend byl zase výbornej. Tentokrát byl takovej slavnostní. Nikdo neslavil, že mi byl 15. prosince přesně jeden měsíc, na to se nějak pozapomnělo... Hvězdou byla tentokrát mamka. 14. prosince měla narozky, a tak jí všichni gratulovali. Mamko, taky ti přeju všechno nejlepší. Hodně zdraví, štěstí a ať ti nebrečí dítě. Hahaha.

A ještě důkaz, že i se zlatym stafilokokem v oku se nechá v pohodě cestovat.

Tak jsem jako DeVito, nebo nejsem?

Fotka Dannyho DeVita mnohé z vás rozesmála. Mamka teda úplně nadšená nebyla a taťkovi řikala, že je fakt prdlej. Že vůbec jako žádnej DeVito nevypadam a jenom se mu to zdá. Že jsem pořád hezký miminko a že jednou se budu smát já taťkovi, až bude vypadat jako já a já budu vypadat jako on. Dneska jsme byli u paní doktorky na dětské klinice v Plzni a ta říkala, že její holčička přišla o vlasy podobně jako já, jenom přesně naopak: okolo uší jí to vypadalo a nahoře zůstal takovej pruh. Tak nevim, co je lepší - bejt pankáč nebo DeVito? Podívejte se sami, tohle je moje aktuální podoba.

Jsem jako herec Danny DeVito

Taťka byl dva dny v práci a když přijel zpátky domů, tak mě skoro nepoznal. Během tý chvilky mi totiž nečekaně vypadaly vlasy. Ne úplně všude, jenom někde. Kolem uší a vzadu zůstaly, ale od čela až na temeno je najednou dálnice jak z Prahy do Brna. Nechápu, proč to s nima vzalo tak rychlej konec... Jestli to třeba nebylo tim, že mě mamka začala česat a hřeben z nějakýho důvodu zafungoval jako sekačka na trávu. Vypadam jako ňákej šedesátiletej ředitel gymnázia. Jsem plešoun. Taťka mi od tý doby řiká DeVito. Prej vypadam jako ten herec, jenom v podstatně mladšim vydání. Zítra sem dám fotku a můžete nás porovnat.

Celý víkend na cestách

Tenhle víkend jsem byl jako Hanzelka se Zikmundem - cestovatel. Měli jsme to všechno pěkně naplánovaný, abysme spravedlivě podělili prarodiče v Bohách i v Rokycanech. Babičky byly natřesený, že vezmou kočárek a pojedou mě vyvětrat. Jsou to takový demonstrativní projížďky před barákama sousedek, který hned otevíraj okna a křičej, že jsou za chvilku dole. Pak přijdou ke kočárku, vidí ze mě jenom čepici a dvě zavřený oči a řikají: "Ježíši, ti si klášnej kučina. Takovej mlňavej, dyť tam ani nejši vidět. Jé, ten je klášnej."

Ponechme stranou tuhle infantilní intonaci. Teď k něčemu dospěláckému. Přišel mi první dopis na moje jméno. Psali mi z VZP a posílali průkazku pojištěnce. Ale ta obálka! To znělo! Matyáš Jedlička. Mam teda oficiální adresu jako mamka - Bohy 36. Takže jsem božskej. Taťká má trvalý bydliště v Rokycanech... Jsme taková divná rodina. Snad už konečně přští rok naši postaví baráček a budeme všichni oficiálně na jedné adrese.

V neděli jsme se přemístili z Bohů do Rokycan. Přesuny autem už zvládám docela dobře, po deseti minutách usnu. Nemam zatim tak zvládnutou techniku jako bratranec Áda Soukup, kterej je schopnej usnout za 1:20 min... U babi a dědy v Rokycanech to je jako v nějakym fotgorafickym studiu. Pořád tam někdo fotí, nikdy nevíte, z který strany přiletí blesk a práskne vám do očí. Měl jsem toho už dost, a tak jsem se chvílema choval jako namyšlená hvězda. Až mi bylo Elišky líto, že jsem se na tý fotce tak schovával. Příště ti to, Elinko, vynahradim.

Fotka s hokejovou knížkou

Dneska jenom krátce - byl to takovej nudnej den. Mamce jsem ho zpestřil tim, že jsem jí pokadil dvě zavinovačky. Využil jsem párvteřinového momentu, kdy sundavá špinavou plenu a šahá pro čistou, a uvolnil jsem svěrač. Zrovna se povedla taková žlutohnědá barva, takže to na bílý zavinovačce docela vyniklo.

Taťka si mě vyfotil s jeho oblíbenou knihou a musim říct, že jsem už větší, než je ta hokejová bichle. Taťka si taky dělá srandu, že ta knížka je lepší, protože je v noci zticha, jenže všichni víme, jak to je: za několik desítek let ho budu živit já, a ne nějaká blbá knížka. Takže mě má mnohem radši.

Jak jsem naše doběhl před babi...

Mamka je zase rozbitá. Její provozní teplota se opět přehoupla přes 38 stupňů Celsia a znovu bere antibiotika. Já mam teda zase ohřátý mlíko s takovou tou hnusnou penicilínovou příchutí. V poledne jsme byli na kontrole kyčlů. Docela legrace. Stáli jsme před čekárnou a mamka si na chvíli odskočila na jiný oddělení. Vtom se otevřely dveře a sestřička zavolala: "Tak si pojďte další. To jste asi vy, že tatínku?" Taťka byl dost zaskočenej a když mu navíc řekla, ať mě svlíkne do půl těla a připraví si čistou plenu, tak jsem v jeho očích viděl velký plameny nejistoty a bezradnosti. Demonstrativně jsem si ještě prdnul do pleny. To ho dodělalo. Takže mě nakonec převlíkala sestřička z porodního. Podstatný je, že kyčle mam v pohodě a další kontrola je až za tři měsíce.

Odpoledne přijela babi z Rokycan. Řekl jsem si, že si z našich tak trochu vystřelim. Hele, já celý odpoledne ani nepípnul. Byl jsem zticha, dělal jsem, že spim a pořád jsem se na babi hezky roztomile usmíval. "Prosim vás, co to píšete na tom internetu, že máte zlobivý mimino?!?" logicky se po třech hodinách zeptala babi. "Takhle hodný dítě jsem dlouho neviděla. Vždyť on ani nešpitne." Jen co s dědou za sebou zavřeli dveře, začal jsem hurónsky řvát. Zejtra jdu na další kontrolu k doktorce a zase mě budou vážit.

Čert ani Mikuláš na mě nepřišel

Dneska venku za oknem určitě vypukla válka. Od pěti hodin odpoledne do osmi se tam pořád střílelo, ozývaly se výbuchy a řvaní lidí. Až potom mi mamka vysvětlila, že to chodí čerti a Mikulášové a tohle k tomu prej tak ňák patří. Já to teda moc nechápu - proč na ně někdo střílí? Docela jsem se bál a snad poprvý jsem brečel jakože opravdicky. Musim trochu zapracovat na technice hlasu, protože jsem sice bulel doopravdy, ale znělo to úplně stejně, jako když to hraju. A to je nebezpečný, co až budu jednou fakt něco potřebovat? To je můj úkol do dalších dnů.

Jednim z těch Mikulášů - ale v Rokycanech - byl i můj taťka. Je to prej už tradice, že se za něj převlíká. Taťka byl Mikulášem dávno před tim, než vůbec potkal mamku. Prej takhle chodí už dvanáct let. No a strejda Kvido dělá čerta. Ještě že nepřišli k nám, z Kvídy bych se fakt asi po.... strachy. On totiž vypadá dost věrohodně. Jenže na mě prej přijdou až tak za dva roky. Naštěstí. Zato byli u sestřenky Elišky a ta prej úplně šílela. Taťka má dokonce strach, aby až do konce života nekoktala, jak se bála. Asi nemá čistý svědomí.

Už prej nejsem hodný miminko

Musim se pochlubit, že s našima začínam pěkně cvičit. Myslim, že je dostávám zřetelně pod kontrolu. Taťka je sporťák, tak to napíšu jeho terminologií: získal jsem drtivou územní převahu, soupeř se prakticky nezmůže na žádný odpor, zůstává zakopaný před svojí brankou a v posledních okamžicích zápasu už ani nemá sílu vyrážet do nějakých protiútoků. Mám prostě hru plně pod kontrolou, do všech soubojů chodim naplno a z minima šancí jsem schopný vytěžit maximum. Vypadá to na jasné vítězství.

Nejlepší pocit mám, když vidim, jak jsou oba vyčerpaný, jak mají unavený oči. Taktika je jednoduchá: nenechat je vyspat. Ani ve dne, ani v noci. Jednou jsem to teda se řvaním tak přehnal, že jsem vzteky skoro nemoh popadnout dech, ale zabralo to. Taťka řikal, že půjde na testy DNA, jestli taky nejsem vyměněnej jako ty holčičky z televize, protože prej neni možný, aby měl takový uřvaný dítě. Mamka se drží líp, ale taky už řekla něco v tom smyslu, že si z porodnice přinesli hodný miminko a za tři týdny se z něj stal pěknej... teď si nemůžu vzpomenout na to slovo... jo - ječoun zlobivej. Zkouší to na mě trapnejma větama: "Matýsku, teď bys moh spinkat, protože maminka chce taky spinkat." Ale nejsem padlej na hlavu. A tak řvu.

Dneska žádná fotka nebude, protože taťka je unavenej a nemá sílu fotit.

Přibral jsem půl kila za dva týdny

Jako správná rodina jsme dneska vyrazili do novorozenecký poradny. Nejdřív mě vez taťka a fotila ho mamka a pak mě vezla mamka a fotil jí pro změnu taťka - prostě správnej blázinec. V ordinaci u paní doktorky se mi líbilo, ale nevim, jestli to samý může říct i paní doktorka. Říká se: těžko na cvičišti, lehko na bojišti a musim říct, že to je pravda. Krásně natrénovanym obloukem jsem neměl problém jí pořádně osprchnout. Zásah jedna báseň. Jenže ona je profesionálka a já evidentně nebyl první vyčůránek, který tam u ní ležel. Takže mi okamžitě vzala nohu a já si celou dobu čůral na vlastní kotník. Hrůza. A nešlo to zastavit. Doufám, že naši tenhle trik neokoukali.

Pak mě dali na váhu a přiznam se, že i já jsem byl zvědavej, co se tam ukáže. Vždyť jsem se narodil před patnácti dny a tenkrát jsem vážil 2650 gramů. No a teď mam přesně o půl kila víc! Vážim 3150 gramů, takže jsem zdárně za hranicí tři kil a sunu se ke čtyřce. Taťka to pořád sleduje lehce s obavama, ale na tohle je krátkej. Naštěstí mě nekojí on, ale mamka. A ta se mi nesměje, že jsem špekoun, naopak má radost, že tak hezky přibejvam. Babička z Rokycan taky řiká, že miminko má bejt pěkně tlusťoučký, aby se dalo dobře chovat. Myslim, že já budu k chování časem docela slušně uzpůsobenej.

A ještě sem dám jednu fotku, abyste měli zcela jasnou představu, jak moc mi to sluší v kočárku. Fakt jsem fešák, jen se podívejte na ten úsměv.

Můj první den bez počítače

Taťka byl dneska celej den v práci, tak byl doma klid. Teda to jsem vyjádřil trochu blbě. Abych to upřesnil - byl klid, protože tady během dne poprvé v mym životě nehučel počítač a nikdo nebouchal do klávesnice. Víte, on je taťka totiž trošku maniak a před monitorem kompjůtru prosedí fakt dost času. Ale aspoň mám často aktualizovaný stránky, že jo?

Procházka nebyla - mamka je nemocná

S mamkou to neni dobrý. Pořád je jí špatně a má takový teploty, že mam pocit, že mě každou chvíli to mlíko naservíruje převařený. Naštěstí pro mě ale prej jejích 39,6 stupňů nemá vliv na teplotu mojí potravy a nemůže mě ani nijak nakazit. Ale stejně mi je jí líto. Když se k ní přisaju, cítim, jak úplně hoří. A taky mam strach, jestli jsem jí nějak neublížil, protože má zánět v prsu. Jestli třeba nějak blbě nesaju, já nevim. Musim to bejt já, kdo jinej... Taťka určitě ne, ten pořád jenom každý ráno opakuje: "Tak zase nic..."

Taťka vzal mamku na pohotovost a já zůstal doma poprvý v životě sám. No ne úplně sám, samozřejmě. Hlídala mě teta Vendulka. Občas jsem jí procvičil lehkým pobrečenim, ale zase jsem jí nechtěl moc vylekat, aby to třeba nemělo vliv na to mimčo, který má v sobě. Chtěl bych s nim jednou v budoucnu kamarádit a nerad bych, aby byl potom třeba ňákej divnej, že jo. S Vendulkou to bylo fajn, pak přijeli naši, mamka dostala antibiotika a pro mě to znamenalo, že procházka je v háji. Takže snad někdy příště, ale fakt už bych rád vypadl z tohodle bytu. Vždyť jsem už týden nevystrčil paty ven...

Odpoledne ještě dorazil strejda Mára z Kozojed. To je Vendulky manžel, co si myslí, že je taťkou toho nenarozenýho dítěte, a dostal jsem od nich parádní podložku s hrazdičkou. Zítra se v ní vyblejsknu a ukážu fotku. Je to super bomba podložka, heč! Mára mě nechtěl chovat, že jsem prej ještě malej. Ale vyfotit se se mnou neodmítnul.

Byla u nás na kontrole paní doktorka

Tak jsem se o sobě dozvěděl ňáký lékařský novinky a čekají mě teda samý pěkný věci! Přišla paní doktorka, aby se podívala, jak se mi daří, jestli pěkně kadim, jestli mě naši mejou, jestli mam pod pytlíkem dvě kuličky a tak dál. A pak to začalo: "Jé, ten je krásnej. A jaký má dvě bradičky!" Tak já ještě nevážim ani tři kila, a ona už řiká, že jsem tlustej? A to ještě neskončila! Ptala se mamky, jestli má hodně mlíka a když jí řekla, že ažaž, tak pronesla: "No tak ten vám bude pěkně kynout! To bude sádlíčka!" Takže je dost pravděpodobný, že se velmi brzo přehoupnu přes tři kila. Pak přes čtyři, pět, šest... a jsem tlustoprd jak Brno. Ach jo. Ale tomu nijak nezabránim. Nejvíc přešlej je z toho taťka. On se pořád smál svý ségře, že má tlustý děti, a teď mu reálně hrozí, že já budu ještě nabušenější!

Taky jsem poprvý poznal, jaký to je ležet na břiše. Velmi vysilující a nepohodlné.


No ale paní doktorka mi taky povolila, že už můžu ven, a tak si myslím, že zejtra poprvý vezmu naše a vyrazim s nima na procházku. Už nebudu muset bejt jenom zavřenej doma a ucítim, co to je čerstvej vzduch. Jsem zvědavej, jak pohodlnej bude ten kočárek a jestli se mi v něm při tom houpání nebude dělat blbě. Určitě z toho budou ňáký fotky.

Mediální hvězda už má fotku v novinách

Včera jsem byl na fotce v novinách. Nebyla to sice barevná titulní strana časopisu Maminka, ale černobílý obrázek na straně 29 v Plzeňskym deníku taky neni úplně k zahození. Už v porodnici za mnou a mamkou přišel pán s malým foťákem (taťka má teda o dost větší a lepší) , zapsal si pár poznámek a já poznal, co to znamená, když je někdo novinář. Když je někdo novinář, tak si prostě píše, co chce. Třeba můj taťka rozhodně nemá přání, abych byl sporťákem. Všude řiká, že má přání, abych byl zdravej. I když - fotbalistu ze mě chce mít taky. Uvidim, na co se dam. Podle toho, co zatim vyvádim s rukama, to vypadá na kanoistu. Budu takovej novodobej Štěpán Hilgert.

Ještě k tý fotce. Já se tam tvářim jako svatá dala a neví komu a mamka ze svýho výrazu taky neni úplně nadšená. Prej je na tý fotce hrozná. Souhlasim. Ale byla jenom pár hodin po porodu, a to omlouvá ten křečovitej úsměv. Vždyť jí v tu chvíli všechno bolelo.

Jo, přátelé, nastala velká změna! Začínam si pomalu zvykat na modrou vanička, dneska to proběhlo bez nějakýho výraznějšího vyvádění. Ale aby si naši nemysleli, že jim to dam nějak zadarmo, tak jsem mamku po koupeli pěkně namířenym obloukem počůral. Byl jsem natřenej nějakym krémem, byla připravená čistá plena, čisté oblečení a já to všechno krásně pomočil. Trefil jsem to báječně. Taťka měl strašnou radost, jak daleko dočůram, prej se mi to bude v životě hodit. Nevim k čemu, ale když to řiká taťka...

Dneska jsem se vážil a přibíram!

Od tý doby, co jsme pryč z nemocnice, mi nechybí skoro vůbec nic. Teda až na jednu věc - doma naši nemají váhu, takže vůbec nemam přehled, jestli mam předstírat hladovýho nebo najezenýho. Chápejte, tohle je pro mě důležitý - buď mam brečet, nebo se tvářit spokojeně. A já nevim. Mamka má teda v kuchyni váhu, ale sama rozumně uznala, že by bylo mírně pod mojí úroveň, kdyby mě dávala na stejnou mísu, kde váží polohrubou mouku nebo moučkovej cukr. A tak jsme dneska s mamkou a tetou Vendul vyrazili zpátky k Mulačům na váhu. Představte si, mám už 2,850 kg. To znamená, že jsem o pěknej kousek nad porodní váhou. Na druhou stranu bych to asi neměl přehánět s tim jídlem, stejně mi to mlíko už doslova leze krkem...

Taťka dneska ráno odjel do Hradce komentovat hokej a trochu se mi po něm stejská. Doufam, že i jemu po mně. Zítra se vrátí a zase spolu budeme ležet v posteli.

Ode dneška jsem už i řádným pojištěncem

V 11:20 dopoledne si taťka přečetl na internetu, že nám hrozí pokuta až deset tisíc korun, když mě naši do osmi dnů od narození nenahlásí na pojišťovnu. No a dneska je mi mimochodem osm dnů... Ve 12:05 už taťka vyplňoval dotazník na pobočce VZP. To byl ale fofr! Asi se mu nechtělo vypláznout dalších deset tisíc jako při tom zapíjení na Rybárně. Takže příští tejden mi přijde kartička pojištěnce a pak můžu klidně zadarmo marodit. I když v televizi před chvílí řikali něco o placení u doktora. Ale je to vlastně jedno, stejně to bude cálovat taťka s mamkou.

Dneska přijeli do kouta teta Janina, strejda Pavelák a taky bratránek Adámek. Jednoho bratránka Adámka už znám z porodnice. Tenhle je o něco starší, už normálně chodí po dvou a nenosí pleny. Ale zase takovej rozdíl mezi náma nebude. Strejda Pavelák ho totiž přinesl v náručí, protože Áda jim usnul v autě cestou z Tesca. To já jsem ještě nikdy cestou z Tesca neusnul. Já totiž ještě nikdy nebyl v Tescu.

Dneska mi byl přesně týden

Je to takový malý výročí - dneska mi je přesně jeden týden. Jasně - nic významnýho ke slavení to neni, ale i tak jsem měl dneska nejvíc návštěv v historii. Konečně taky přinesli někoho z mých vrstevníků, a tak jsem poznal Víťu Havlíčka. Ten už umí věcí, ty bláho! Normálně v jedný ruce udrží chrastítko! A má taky privelegia typu, že už smí jíst přesnídávky. To já jsem zatim pořád na mlíku... A Víťa taky dokáže ležet na břiše a hlavou koukat kolem sebe. TADY je jeho fotka.

Odpoledne přijeli rokycanský. Babi s dědou už znam z porodnice, ale teď s nima přijela ještě prababi. To je mamka taťkovy mamky. Tý jsem se dost líbil, pořád se na mě smála, ale při rozhodujícim zápasu dne - tedy při tom zatracenym koupání - mi taky nepomohla. Ale omlouvá jí to, že špatně slyší, a tak si možná myslela, že se směju, i když jsem zase vřískal jako blázen. S tou modrou vanou a tekutinou v ní se prostě nesmířim. Já a voda kámoši nebudeme.


Ne že bych si nějak moc potrpěl na tom, jak vypadám, ale na týhle fotce mi to fakt sekne. Každej řiká, že mi to tu sluší. Co?

Celej život chci bejt špinavej

Jo, já vim - ten nadpis vypadá blbě, ale přísaham, že si za tim názorem stojim. Stoprocentně. Takový koupání, to je něco, s čim se asi nikdy nesmířim. Včera mě mamka poprvý doma vykoupala a byl to teda hnus fialovej. Kdybych to nějak moh ovlivnit, tak už do vany nikdy v životě nevlezu a klidně budu celej život smrdět. Jenže s tim pravděpodobně vůbec nehnu a naši si to stejně udělají po svym, ať vyvádim, jak chci. Dneska večer mě chytnou a zase mě dají do vody. Je to fakt hrůza.

Naštěstí mě u toho taťka točil, čímž pádem proti sobě udělal důkazní materiál. Prosim vás, kdybyste se mě někdo moh ňák zastat a poslat na nějaký ministerstvo udání, že mě doma týraj nebo tak něco a přiložit k tomu vypálený cédéčko s tou nahrávkou... Byl bych vám vděčnej. Zkoušel jsem z plných plic řvát jako tur a čekal, že přijdou aspoň sousedi, ale ta lidská lhostejnost je fakt do nebe volající. Nikdo se nepřišel zeptat, co a proč mi dělají. To video je tady, ale upozorňuju, že je to jen pro silné povahy.

Už jsem doma skoro celej jeden den

Musim konstatovat, že doma je to o dost lepší než v porodnici. Tam byla vlastně pořád jenom mamka a odpoledne vždycky přišel na chvilku taťka s igelitkou a jogurtama. Teď jsou tady oba celej den. Jo, taťka byl dopoledne nakupovat a když se vracel, už z dálky jsem slyšel, jak mu ten nákup hezky cinká. Asi se chystá ňáká návstěva a zase tu budou u mý postýlky chlastat a já budu čuchat ty pivní výpary. Ale co, mam rád společnost, tak ať si daj.

Na chodbě už stojí zaparkovaná moje nová kára. Fakt supr model. Fialovej svišť. Kola to má parádní, odpruženej bude asi taky dobře a hlavně má dole takový ty klasický řemínky jako v minulym století, když v něm tenkrát vozili moje rodiče. No a to znamená, že až mě budou babičky houpat, nebude to jenom tuctově dopředu a dozadu a nahoru a dolů, ale taky pěkně do stran. Zleva doprava a zpátky. Počítám, že po třech čtyřech zahoupáních budu tuhej. A možná i trošku poblinkanej. Aspoň budu pořádnej kámoš s blinkacim strejdou Dušanem.

Jinak děkuju za maily, který už mi posíláte. Stejně je to báječný, že už mam vlastní adresu. Určitě by mi jí potom ňákej jinej Matyáš Jedlička vyfouknul, tak jsem si jí založil radši hned teď. Znáte to... Třeba takovej strejda Pavelák pořád ještě žádnýho mejla nemá a to je už docela starej. Bude mu 35 let. Posíláte mi i dost foteček, některý z nich časem dám na tyhle stránky - hlavně teda moje malý kámoše a kámošky. Jo a ještě děkuju Mírovi do Dobříva, protože to on mě přivedl na nápad tyhle stránky založit. Míra je táta Musil a tyhle stránky teda rozhodně dělat nemusil. Bylo to od něj hezký a já si řekl, že to trochu vopajcuju.

Překvapení: už jsem doma u našich

To byl teda šok. Včera odpoledne se přihnala jedna sestřička a že prej mají moc miminek a málo postelí a můžeme jít domů. To bylo fakt nečekaný - asi hlavně pro taťku. Ten z toho byl úplně mimo. Stačil totiž doma za ten tejden udělat neskutečnej bordel a počítal s tim, že ho uklidí až večer. No a teď najednou pojedeme domů. Tak se vymluvil na to, že bez sedačky mě nikam nepoveze (prej bezpečnost) a jel pro ní domů. A tam začal kmitat, všechno za deset minut poklidil, aby mamka nenadávala. By mě zajímalo, kam to všechno narval...

Večer jsem poprvé ležel doma ve svý postýlce. Je super. Pohodlná matrace, nad hlavou hrací kolotoč - fakt si to užívam. Jenom mam úplně všechno ve žlutý barvě. Jasně, chápu to - naši furt nevěděli, jestli budu kluk nebo Terezka. Stejně ale doufám, že mi pak pořídí i ňáký chlapský modrý barvy.

Dlouho do noci jsem byl s taťkou v obýváku. Já dělal, že spim, a on dělal sestřih toho, jak jsem jel z porodnice domů.

Z nemocnice mě pustí až ve středu

Myslel jsem si, že půjdu domů už zítra, ale pak přišel ten chlápek v bílym plášti a řekl, že to vidí až na středu. Dost mě tim namích, protože jsem s tim skoro najisto počítal. Že jsem prej ještě malej, trochu žlutej a tak... Neni to pravda! Žlutej teda nejsem skoro vůbec (ani mě nemuseli dávat pod lampičku) a malej? No, jde to pomalu, ale už přibíram. Taťka mě natočil krátce po tom, co jsem se dozvěděl, že mě nepustí domů. Normálně jsem to obrečel. Bulel jsem skoro minutu a pak vyčerpánim regulérně usnul.



Dneska se nic moc zvláštního nedělo, a tak jsem si řekl, že si tady udělám přehled všech svých kámošů a kámošek, který se narodili letos. Myslim, že nás bude docela banda a že si se všema pěkně vyhraju. Navíc vím už teď o dalších dvou, který jsou na cestě a narodí se příští rok. Jeden v Kozojedech a jeden v Dobřívě.

NEJDŘÍV JÁ


MADLENKA JANČOVÁ


EMMA SMETANOVÁ


ELLINKA EGERMAJEROVÁ


MAREČEK BERG


JONÁŠEK KONDELÍK


BARUNKA KAUCKÁ


VÍTEK HAVLÍČEK


ADÁMEK BABORÁK


KUBÍK HŮLKA

Můj hlavní úkol: musim trochu přibrat

Už bych se docela rád mrknul na to, jak to pro mě mají taťka s mamkou připravený doma. Prej už mají povlečenou postýlku, nachystanej přebalovák a tak dál. Jenže k tomu, abych se dostal domů, musim trochu přibrat. Z těch původních 2,65 kilo jsem ještě trochu zhubnul, tak to teď potřebuju nabrat zpátky, aby nás pustili domů. Saju jako blázen, jenže po minutě se vždycky unavim a prostě usnu. Takže to přibírání jde pochopitelně pomalu, ale fakt se snažim a paní doktorka mě chválí. Se zavinovačkou, fuseklema a ňákejma těma hadříkama mám 3,15 kilo. Holt to zejtra při vážení budu muset nějak našvindlovat a v úterý bych rád domů.

Už pomalu přicházím na to, jak zacházet s našima. Když začnu brečet, okamžitě mají takovej ustaranej výraz ve tváři. Taťka si furt myslí, že mam hlad, a mamka pořád říká, že mě trápí prdíky. Prdlajs, neni to ani jedno ani druhý. Brečim prostě jen tak a zkoušim, jak na různé hlasitosti reagujou. No, ale občas jim udělam i radost. Stačí trochu pohnout pusou a oni mají hned radost, že se směju. No řekněte - je na následující fotce úsměv? Já vim, že ne, ale oni se radujou z toho, jak se krásně culim. Ví prd.

Jo a večer mi ještě ten blinkací strejda Dušan poslal esemesku, kterou tady s dovolením ocituju. Snad se nebude zlobit.

Paráda. Matýsku, já ti děkuju. Končím s citrusama. Jen matně si vzpomínám, jak jsem se dostal domů do pelíšku. V 18 mě vzbudili moje dětátka a fotbal už jsem jakžtakž vnímal. Ale ještě dnes nejsem ve své kůži. Byl to mazec, Matýsku. Takhle jsem snad nezapil ani vlastní děti. Drž se. Strejda Dušan

Jsem zapitej, že se o zdraví bát nemusim

Na Rybárně bylo v noci asi veselo. Tolik tam všichni připíjeli na moje zdraví, že mě první chřipka čeká tak někdy v šestatřiceti letech. A to kdoví jestli. Pořád před našima dělam, že spim, ale když táta přinesl do porodnice ukázat mamce účet, kolik toho propili, tak jsem se na ten list formátu A4 nenápadně mrknul a i mně se protočily panenky. No, narodil jsem se asi do hezký rodiny. Abyste lépe pochopili, jak to myslim, tak si klikněte na obrázek toho účtu a bude vám to jasný. Oni tam prochlastali deset tisíc korun. To mě vážně štve. Víte, co za to mohlo bejt chrastítek a hraček?

Táta ale přijel do nemocnice docela v pořádku. Čekal jsem, že mu bude blbě, ale zvládnul to. Zato ten srandovní strejda Dušan, co přišel s nim, ten byl dobrej. Táhnul z něj fernet na tři metry daleko, pak strašně zblednul a uprostřed věty najednou řekl: "Tak já už musim." Od tý doby jsem ho neviděl. Ale byl fakt srandovní. Taťkovi pak poslal esemesku, že se mu v tom teple udělalo blbě a skoro zvracel. Tenhle strejda se mi fakt líbil! I proto, že přinesl ňáký hračky a pozdravy od rodiny. Díky. Doufám, že příště bude mít trochu lepší barvu a bude už trošku víc mluvit. Tyhle věty většinou všichni říkají o mně, teď je ale já můžu řikat o tomhle strejdovi.

Jinak na tý Rybárně bylo dost lidí. Všichni strejdové a tety, babičky a dědečkové. Babička z Rokycan mi zajistila imunitu proti všem nemocem tak do dvou let, i když sama si kvůli tomu dost vytrpěla. Dostala se do spárů strýčka Leciána, no a to nikdy nevěstí nic dobrýho. Vlastně bych touhle cestou chtěl poděkovat úplně všem, co tam přijeli. Skoro nikdo mě ještě osobně nezná, ale připili mi na zdraví - to je hezkej pocit. Jo a chtěl jsem říct, že mám i svojí mailovou adresu: matyas.jedlicka@gmail.com, takže jestli máte i vy nějaký zajímavý fotky z Rybárny, tak mi je pošlete.

Mám svoje první video, ale nejsem nadšenej

Taťka se teda pokusil z těch jeho rozklepaných záběrů vytvořit ňákej videoklip. Popravdě řečeno z toho nejsem úplně nadšenej. Jak by se asi jemu líbilo, kdybych ho taky svlíkal, točil mu v detailních záběrech pinďoura a řikal, jakýho ho má pěknýho. A pak bych to ještě ke všemu loupnul na internet, ať to vidí úplně všichni. To je fakt nehorázný! No podívejte se sami.



Jo, taky už za mnou do porodnice chodí rodina. Dopoledne tu byla teta Vendulka, která mi mimochodem v květnu porodí bratrance (možná sestřenici) a já s nim budu pěkně řádit. Pak přijela Janča, babi a děda z Bohů. Musim říct, že dědu Pepu bych tu fakt nečekal - je známej tim, že z okresu Plzeň-sever vyjíždí maximálně dvakrát za rok. Pak přijeli taky babi s dědou z Rokycan. Děda mi pořád blejskal foťákem do očí a ještě se divil, že se tomu nesměju. Jinak klasika: babičky mě pořád chovaly, dědové se báli, aby se mi nezlomila hlavička.

Dneska večer mě jdou všichni zapíjet na Rybárnu. Prej abych byl zdravej. Nevim teda, jak souvisí množství alkoholu v JEJICH krvi s tim, jestli JÁ dostanu spalničky, ale kašlu na to. Prostě jsem pro ně důvod, aby se mohli pěkně vopít. Těšim se, až zejtra přijede taťka a bude mít úplně krvavý oči.

Tak jsem tady, mam to za sebou

Ten porod, to byl teda porod! Původně jsem si řikal, že vylezu už 14. listopadu, ale pak jsem si to rozmyslel. Přece jenom mi bylo blbý, že mamku vezl do porodnice při tom poplachu strejda Mára, a ne taťka. Tak jsem prostě ještě chvilku počkal. Bylo mi sice jasný, že taťka bude machrovat, jak si to pěkně naplánoval s tou prací. Pořád řikal, jak dělá až do středy a že by teda jako bylo fajn, kdybych se narodil ve čtvrtek. No tak co, udělam mu radost. Stejně to je naposledy, co je v centru pozornosti. Ode dneška bude až ten druhej.

No ale zpátky k tomu porodu. Už bylo krajně nepohodlný ležet celej zkroucenej v takovym malym prostoru a navíc hlavou dolů. Musel jsem ven. Pořádně jsem maminu kopal, aby si to taky užila. Prvorodička neprvorodička - mě se taky nikdo na nic neptal a dělal jsem to poprvý. Prostě jsem vylez ven, bylo to celkem hladký, i když mamka asi řiká něco jinýho (a to jí nikdo netahal za hlavu). První, koho jsem viděl, byla paní v brýlích - doktorka Jahnová. No a pak už tam taťka začal blbnout s kamerou, jsem zvědavej, co natočil, protože se mu celkem klepaly ruce.

Potom pořád naši s někym telefonovali a řikali, že jsem se narodil za deset deset a že jsem krásnej a roztomilej a hodnej. To se dobře poslouchá. Ale taky jsem byl celkem unavenej, takže se jdu vyspat. Sečteno podtrženo - den číslo jedna byl dobrej. Snad to bude pokračovat.