Už bych se docela rád mrknul na to, jak to pro mě mají taťka s mamkou připravený doma. Prej už mají povlečenou postýlku, nachystanej přebalovák a tak dál. Jenže k tomu, abych se dostal domů, musim trochu přibrat. Z těch původních 2,65 kilo jsem ještě trochu zhubnul, tak to teď potřebuju nabrat zpátky, aby nás pustili domů. Saju jako blázen, jenže po minutě se vždycky unavim a prostě usnu. Takže to přibírání jde pochopitelně pomalu, ale fakt se snažim a paní doktorka mě chválí. Se zavinovačkou, fuseklema a ňákejma těma hadříkama mám 3,15 kilo. Holt to zejtra při vážení budu muset nějak našvindlovat a v úterý bych rád domů.
Už pomalu přicházím na to, jak zacházet s našima. Když začnu brečet, okamžitě mají takovej ustaranej výraz ve tváři. Taťka si furt myslí, že mam hlad, a mamka pořád říká, že mě trápí prdíky. Prdlajs, neni to ani jedno ani druhý. Brečim prostě jen tak a zkoušim, jak na různé hlasitosti reagujou. No, ale občas jim udělam i radost. Stačí trochu pohnout pusou a oni mají hned radost, že se směju. No řekněte - je na následující fotce úsměv? Já vim, že ne, ale oni se radujou z toho, jak se krásně culim. Ví prd.
Jo a večer mi ještě ten blinkací strejda Dušan poslal esemesku, kterou tady s dovolením ocituju. Snad se nebude zlobit.
Paráda. Matýsku, já ti děkuju. Končím s citrusama. Jen matně si vzpomínám, jak jsem se dostal domů do pelíšku. V 18 mě vzbudili moje dětátka a fotbal už jsem jakžtakž vnímal. Ale ještě dnes nejsem ve své kůži. Byl to mazec, Matýsku. Takhle jsem snad nezapil ani vlastní děti. Drž se. Strejda Dušan
Žádné komentáře:
Okomentovat