Nenávidim Santu Klause, miluju Ježíška

Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom ňákej blbej fór. Že přece neni možný, aby na mě naši navlíkli tu ukrutnou kombinézu strejdy Santa Klause. Takovej kýč!!! Ale oni to mysleli naprosto vážně! A tak mě vymódili do toho strašnýho červeno-bílo-černýho mundůru a jezdili mě ukazovat příbuzenstvu, který se tomu samozřejmě strašně smálo a řikalo, jak jsem roztomilej. Prdlajz roztomilej, vypadal jsem jako blbec. Jenom si to představte, že by i vás někdo oblíknul do něčeho takovýho a vozil po návštěvách. Nenávidim Santu Klause. Byl to kdysi jenom reklamní výmysl Coca-Coly a já se toho teď proti svý vůli musim účastnit. Naštěstí z tý kombinézy příští rok vyrostu a jen doufam, že naši nemají rádi opakovaný vtipy...

To strejda Ježíšek, to je jinej kabrňák. Nikdo neví, jak vypadá, a tak neexistujou žádný atrapy, do kterých by někdo oblíkal malý bezbranný mimina. A pak je taky bohatší než Santa. Ten musí jezdit na saních a nechat se táhnout sobama, kdežto strejda Ježíšek má strašně rychlej kamión a objel všechny moje babičky a dědečky a všude mi nechal dárečky.

U prababi v Rakoluskách jsem viděl další svoje bratrance - Ondráška, Filípka a Marečka. To byla teda sestava. Hned jsme se museli všichni společně vyfotit a jako bonus jsme na fotku přidali i dalšího našeho (ještě nenarozenýho) příbuznýho. Je úplně vlevo uvnitř Vendulky - takže na něm sedim já - a zatim nikdo neví, jestli bude mít pinďoura nebo to bude holka.

V Rokycanech bylo taky pěkně živo, tam jsem se zase viděl s Eliškou a Adámkem. Ani moc nepřibrali od poslední návštěvy. (Tuhle větu mi sem dopsal taťka, že prej se jim ještě musí trochu posmívat, dokud je ve váze nedoženu, což prej může s mym tempem bejt docela brzo). Strejda Ježíšek mi toho přinesl fakt hodně. Když to všechno zrekapituluju, tak jsem dostal spoustu hraček, který dělají pořádnej kravál. Pak jsem dostal taky plno chrastítek, který dělají pořádnej kravál. No a k tomu ňáký oblečky a ponožky. Prostě a jednoduše: zatim tomu úplně přesně nerozumim, ale vim, že svátek jménem Vánoce se mi bude každej rok dost líbit.

Moje první Vánoce

Něco se kolem mě v posledních dnech děje, ale nejsem schopnej úplně přesně rozlišit, co to je. Každopádně se dějou divný věci: taťka luxuje, mamka přinesla domů z lesa strom a pověsila na něj světýlka. Fakt tomu nerozumim. Nejdřív jsem si myslel, že to má jako ňákou souvislost s našim příjmením, ale není to jedlička, je to smrček. Tak nevim.

V každym případě jsme čekali návštěvu. Taťka s mamkou pořád řikali, že k nám příde strejda Ježíšek. Toho ještě neznam, nikdy jsem ho neviděl. Ale asi bude dost divnej, protože má prej takovej zvláštní zvyk: nechodí dveřma, ale oknem. A my bydlíme ve třetim patře, tak jsem zvědavej, jak to zvládne. Strejda Ježíšek bude asi příbuznej, minimálně je to můj jmenovec. Mamka mi totiž vždycky při přebalování říká: "Ježišku, ty ši še nám žaše pokadil." Nebo v noci řiká: "Ježišku, ty už ši žaše vžhůlu?"

Strejdu Ježíška jsem nakonec zaspal a když jsem se vzbudil, byl už pryč. Škoda, že jsem ho neviděl. Určitě to musel bejt pořádnej svalovec. Tahat oknem do třetího patra takovejch krabic, to chce pár hodin v posilovně. A taky asi bude dost bohatej! Jasně, každá návštěva mi přinesla ňákej dárek, ale nikdo jich nepřines tolik jako on. Ty jo, kde asi dělá? A nebo má za kamaráda strejdu Frantu Procházku, jak utek s těma prachama...

Abych to teda ňák zrekapituloval: dostal jsem dva spací pytle, dvě chrastítka, komodu na oblečení, stínítka s medvídkem Pů do auta, aby mi nesvítilo slunce do očí a knížky. Takže spokojenost. Strejda Ježíšek prej příde zase za rok, už teď se na něj těšim. A doufam, že mě potom zase naši nebudou fotit pod tim jehličnanem. Tolik blejskanců do očí jsem totiž už dlouho nedostal.

Další příbytek na váze. Mám skoro 4 kila

Když mě dneska položili v ordinaci u mojí doktorky na váhu, tipoval taťka, že budu mít tak 3,75 kilo. No, to si mě teda moc neváží... K jeho úžasu už mám 3,95 a kdybych se bejval chvíli před tim nepokadil v čekárně, tak jsem tu čtyřkilovou hranici úplně v pohodě zdolal. Když si vezmu, že před měsícem jsem měl dvě a půl kila, tak přibejvam fakt dobrym tempem. Jde jenom o to, abych poznal, kdy jsem eště pěkně krmený miminko a kdy to už přeroste do nenažranýho tlustoprda.

Schválně si spočítam svůj index tělsené hmotnosti a podle toho se to prej ňák pozná. Pojďme na to. BMI se počítá tak, že se váha v kilech vydělí výškou v metrech na druhou. A podle toho, jaká cifra vyjde, se pozná, jestli je člověk tlustej nebo kost a kůže. Je to takhle:

18,5 - 24,9 normální rozmezí
25 - 29,9 nadváha
30 - 34,9 obezita I. stupně
35 - 39,9 obezita II. stupně
40 a více obezita III. stupně

Kalkulačku do ruky a jsem zvědavej, co mi vyjde. Vážim teda čtyři kila... Měřim zhruba 52 cenťáků. Ehmmm... Takže to máme 4 děleno 0,52 na druhou. Vyšlo mi 14,8 - jestli teda dobře počítám. Kurnik šopa, vždyť já jsem se ani nevešel do tabulky. Je to možný? Jsem někde pod normálním rozmezím. Co z toho plyne? Milej taťko, jsem pořád tabulkově podvyživenej, tak se nediv, že každý dvě hodiny baštim. Jdu se najíst.

Jo, a mimochodem jsem spočítal BMI i taťkovi. Váží 82 kilo a měří 181cm. Takže mu to vyšlo 25. S těma jeho řečma o tom, že já trpim nadváhou, už u mě prostě neuspěje.

Jsem boháč, mám zlato v oku

Staphylococcus aureus. Tak něco s takhle vznešeným názvem mam prej v oku, jak ukázaly výtěry na očním vyšetření. Přeloženo do češtiny - zlatý stafilokok. A přeloženo do tý ještě jednodušší češtiny - je to prostě nějaká breberka, kterou má prej v těle úplně každej a ona jenom čeká, až bude oslabenej organismus a pak si na něco zasedne. No, a tahle potvora, co potvora, je to prostě svině zbabělá, si vyčíhla zrovna mě, protože věděla, že se svým malym tělíčkem s ní ještě nemůžu moc bojovat. Já bych o ní teda ani nevěděl. Vidět neni, nijak mi tam nepřekáží, ale prostě tam je. Pan doktor mi na ní předepsal nějaký kapky, a tak jí asi vyplavim. Zlatej nezlatej, stafilokok se musí pakovat.

Jinak víkend byl zase výbornej. Tentokrát byl takovej slavnostní. Nikdo neslavil, že mi byl 15. prosince přesně jeden měsíc, na to se nějak pozapomnělo... Hvězdou byla tentokrát mamka. 14. prosince měla narozky, a tak jí všichni gratulovali. Mamko, taky ti přeju všechno nejlepší. Hodně zdraví, štěstí a ať ti nebrečí dítě. Hahaha.

A ještě důkaz, že i se zlatym stafilokokem v oku se nechá v pohodě cestovat.

Tak jsem jako DeVito, nebo nejsem?

Fotka Dannyho DeVita mnohé z vás rozesmála. Mamka teda úplně nadšená nebyla a taťkovi řikala, že je fakt prdlej. Že vůbec jako žádnej DeVito nevypadam a jenom se mu to zdá. Že jsem pořád hezký miminko a že jednou se budu smát já taťkovi, až bude vypadat jako já a já budu vypadat jako on. Dneska jsme byli u paní doktorky na dětské klinice v Plzni a ta říkala, že její holčička přišla o vlasy podobně jako já, jenom přesně naopak: okolo uší jí to vypadalo a nahoře zůstal takovej pruh. Tak nevim, co je lepší - bejt pankáč nebo DeVito? Podívejte se sami, tohle je moje aktuální podoba.

Jsem jako herec Danny DeVito

Taťka byl dva dny v práci a když přijel zpátky domů, tak mě skoro nepoznal. Během tý chvilky mi totiž nečekaně vypadaly vlasy. Ne úplně všude, jenom někde. Kolem uší a vzadu zůstaly, ale od čela až na temeno je najednou dálnice jak z Prahy do Brna. Nechápu, proč to s nima vzalo tak rychlej konec... Jestli to třeba nebylo tim, že mě mamka začala česat a hřeben z nějakýho důvodu zafungoval jako sekačka na trávu. Vypadam jako ňákej šedesátiletej ředitel gymnázia. Jsem plešoun. Taťka mi od tý doby řiká DeVito. Prej vypadam jako ten herec, jenom v podstatně mladšim vydání. Zítra sem dám fotku a můžete nás porovnat.

Celý víkend na cestách

Tenhle víkend jsem byl jako Hanzelka se Zikmundem - cestovatel. Měli jsme to všechno pěkně naplánovaný, abysme spravedlivě podělili prarodiče v Bohách i v Rokycanech. Babičky byly natřesený, že vezmou kočárek a pojedou mě vyvětrat. Jsou to takový demonstrativní projížďky před barákama sousedek, který hned otevíraj okna a křičej, že jsou za chvilku dole. Pak přijdou ke kočárku, vidí ze mě jenom čepici a dvě zavřený oči a řikají: "Ježíši, ti si klášnej kučina. Takovej mlňavej, dyť tam ani nejši vidět. Jé, ten je klášnej."

Ponechme stranou tuhle infantilní intonaci. Teď k něčemu dospěláckému. Přišel mi první dopis na moje jméno. Psali mi z VZP a posílali průkazku pojištěnce. Ale ta obálka! To znělo! Matyáš Jedlička. Mam teda oficiální adresu jako mamka - Bohy 36. Takže jsem božskej. Taťká má trvalý bydliště v Rokycanech... Jsme taková divná rodina. Snad už konečně přští rok naši postaví baráček a budeme všichni oficiálně na jedné adrese.

V neděli jsme se přemístili z Bohů do Rokycan. Přesuny autem už zvládám docela dobře, po deseti minutách usnu. Nemam zatim tak zvládnutou techniku jako bratranec Áda Soukup, kterej je schopnej usnout za 1:20 min... U babi a dědy v Rokycanech to je jako v nějakym fotgorafickym studiu. Pořád tam někdo fotí, nikdy nevíte, z který strany přiletí blesk a práskne vám do očí. Měl jsem toho už dost, a tak jsem se chvílema choval jako namyšlená hvězda. Až mi bylo Elišky líto, že jsem se na tý fotce tak schovával. Příště ti to, Elinko, vynahradim.

Fotka s hokejovou knížkou

Dneska jenom krátce - byl to takovej nudnej den. Mamce jsem ho zpestřil tim, že jsem jí pokadil dvě zavinovačky. Využil jsem párvteřinového momentu, kdy sundavá špinavou plenu a šahá pro čistou, a uvolnil jsem svěrač. Zrovna se povedla taková žlutohnědá barva, takže to na bílý zavinovačce docela vyniklo.

Taťka si mě vyfotil s jeho oblíbenou knihou a musim říct, že jsem už větší, než je ta hokejová bichle. Taťka si taky dělá srandu, že ta knížka je lepší, protože je v noci zticha, jenže všichni víme, jak to je: za několik desítek let ho budu živit já, a ne nějaká blbá knížka. Takže mě má mnohem radši.

Jak jsem naše doběhl před babi...

Mamka je zase rozbitá. Její provozní teplota se opět přehoupla přes 38 stupňů Celsia a znovu bere antibiotika. Já mam teda zase ohřátý mlíko s takovou tou hnusnou penicilínovou příchutí. V poledne jsme byli na kontrole kyčlů. Docela legrace. Stáli jsme před čekárnou a mamka si na chvíli odskočila na jiný oddělení. Vtom se otevřely dveře a sestřička zavolala: "Tak si pojďte další. To jste asi vy, že tatínku?" Taťka byl dost zaskočenej a když mu navíc řekla, ať mě svlíkne do půl těla a připraví si čistou plenu, tak jsem v jeho očích viděl velký plameny nejistoty a bezradnosti. Demonstrativně jsem si ještě prdnul do pleny. To ho dodělalo. Takže mě nakonec převlíkala sestřička z porodního. Podstatný je, že kyčle mam v pohodě a další kontrola je až za tři měsíce.

Odpoledne přijela babi z Rokycan. Řekl jsem si, že si z našich tak trochu vystřelim. Hele, já celý odpoledne ani nepípnul. Byl jsem zticha, dělal jsem, že spim a pořád jsem se na babi hezky roztomile usmíval. "Prosim vás, co to píšete na tom internetu, že máte zlobivý mimino?!?" logicky se po třech hodinách zeptala babi. "Takhle hodný dítě jsem dlouho neviděla. Vždyť on ani nešpitne." Jen co s dědou za sebou zavřeli dveře, začal jsem hurónsky řvát. Zejtra jdu na další kontrolu k doktorce a zase mě budou vážit.

Čert ani Mikuláš na mě nepřišel

Dneska venku za oknem určitě vypukla válka. Od pěti hodin odpoledne do osmi se tam pořád střílelo, ozývaly se výbuchy a řvaní lidí. Až potom mi mamka vysvětlila, že to chodí čerti a Mikulášové a tohle k tomu prej tak ňák patří. Já to teda moc nechápu - proč na ně někdo střílí? Docela jsem se bál a snad poprvý jsem brečel jakože opravdicky. Musim trochu zapracovat na technice hlasu, protože jsem sice bulel doopravdy, ale znělo to úplně stejně, jako když to hraju. A to je nebezpečný, co až budu jednou fakt něco potřebovat? To je můj úkol do dalších dnů.

Jednim z těch Mikulášů - ale v Rokycanech - byl i můj taťka. Je to prej už tradice, že se za něj převlíká. Taťka byl Mikulášem dávno před tim, než vůbec potkal mamku. Prej takhle chodí už dvanáct let. No a strejda Kvido dělá čerta. Ještě že nepřišli k nám, z Kvídy bych se fakt asi po.... strachy. On totiž vypadá dost věrohodně. Jenže na mě prej přijdou až tak za dva roky. Naštěstí. Zato byli u sestřenky Elišky a ta prej úplně šílela. Taťka má dokonce strach, aby až do konce života nekoktala, jak se bála. Asi nemá čistý svědomí.

Už prej nejsem hodný miminko

Musim se pochlubit, že s našima začínam pěkně cvičit. Myslim, že je dostávám zřetelně pod kontrolu. Taťka je sporťák, tak to napíšu jeho terminologií: získal jsem drtivou územní převahu, soupeř se prakticky nezmůže na žádný odpor, zůstává zakopaný před svojí brankou a v posledních okamžicích zápasu už ani nemá sílu vyrážet do nějakých protiútoků. Mám prostě hru plně pod kontrolou, do všech soubojů chodim naplno a z minima šancí jsem schopný vytěžit maximum. Vypadá to na jasné vítězství.

Nejlepší pocit mám, když vidim, jak jsou oba vyčerpaný, jak mají unavený oči. Taktika je jednoduchá: nenechat je vyspat. Ani ve dne, ani v noci. Jednou jsem to teda se řvaním tak přehnal, že jsem vzteky skoro nemoh popadnout dech, ale zabralo to. Taťka řikal, že půjde na testy DNA, jestli taky nejsem vyměněnej jako ty holčičky z televize, protože prej neni možný, aby měl takový uřvaný dítě. Mamka se drží líp, ale taky už řekla něco v tom smyslu, že si z porodnice přinesli hodný miminko a za tři týdny se z něj stal pěknej... teď si nemůžu vzpomenout na to slovo... jo - ječoun zlobivej. Zkouší to na mě trapnejma větama: "Matýsku, teď bys moh spinkat, protože maminka chce taky spinkat." Ale nejsem padlej na hlavu. A tak řvu.

Dneska žádná fotka nebude, protože taťka je unavenej a nemá sílu fotit.